Shuffle Heroes: Hlas ze tmy

Akt VII

Krok do neznáma

Bylo chladno, ale aspoň nesněžilo. Nesnáším sníh. Mirsodes už jsem opustil téměř před rokem a od té doby jsem byl stále na cestě. Nejdřív po moři a teď po souši. Mířil jsem na sever. Před pár dny jsem dorazil do ruin města, kde to všechno začalo. Dlouho jsem se tam nezdržel. Nic zajímavého jsem tam nepotkal a popravdě jsem ani nic jiného nečekal. Po rudém obrazu a podivné čarodějce nezbyla ani stopa. Trosky byly opuštěné a vypadaly naprosto nevinně. Já jsem ale věděl, co se tu kdysi odehrálo. Jaká moc to město zničila. A tato síla bude brzy moje.

Přes noc vyhasl oheň, tak jsem ho začal znovu rozdělávat. Ani ne kvůli tomu, abych se zahřál. Přestalo už mi záležet na tom, jestli je mi teplo nebo zima. V každém případě jsem se cítil mizerně. Moje tělo sláblo s každým dnem stráveným v tomhle světě. Rozdělal jsem oheň z jiného důvodu. Musím jíst. Poslední dobou mě ovládaly zvláštní chutě, ale pořád jsem dával přednost pečenému masu před syrovým.

„Kam teď?“ zeptal jsem se hlavy mrtvého šlechtice.

„Na sever. Stále na sever,“ odpověděl Ekram. „Tam najdeš most do jiného světa. Tam potkáš jeho.“

Zakousl jsem se do masa. Návštěva nekromanta mě změnila. Předtím bych nic takového nejedl. Teď jsem si pochutnával. Přeci jenom byl kapitán ještě k něčemu užitečný.

Hned jsem se vydal zase na cestu. Odpočíval jsem jen tehdy, když už to bylo opravdu nutné. Vidina jiné sféry a hlavně toho, kdo jí obývá, mne hnala dál. Ztratil jsem pojem o čase. Hodiny začaly splývat v dny. Dny v týdny. A já stále zběsile kráčel dál. Nakonec nadešla hodina poslední...

„Tady,“ pronesl Ekram a téměř okamžitě ztratil vědomí. Už mi byl k ničemu, tak jsem jeho hlavu odhodil na zem. Vím, před čím mne nekromant varoval, a vůbec mi na tom nezáleželo. Na dosah mám moc, která překoná všechny nekromantovy hrozby.

Už byla tma. Začalo sněžit. Ještě před chvílí ale bylo jasno a vzduchem poletovaly pouze sluneční paprsky. Až po chvíli jsem si uvědomil, že nesněží. Ta černota nebyla obyčejná tma noci, byla to prázdnota celého vesmíru, ve které nepadaly sněhové vločky, ale zářivé hvězdy.

Tohle musí být ono.

Nebyl jsem sám. Mezi hvězdami stály ještě dvě postavy.

„Já jsem Darachiel.“

„Já jsem Thaddeus.“

Nevím co byli doopravdy zač. Lidé rozhodně ne. Na zádech se jim pohupovala velká křídla. Možná andělé.

„Jděte mi z cesty!“ okřikl jsem je.

Ten, který se představil první, Darachiel, vzlétl do vzduchu a přistál vedle mne. Věděl jsem, co musím udělat. On si nepřiletěl povídat. On mě chce zastavit.

Nerozmýšlel jsem se a bleskově jsem zarazil dýku do jeho těla. Nevím, kde se ve mně vzala taková rychlost. Sám jsem byl překvapen. Můj pohyb byl tak nadpřirozený. Něco mi muselo dodat sílu. To on. Co jiného?

Anděl padl k zemi. Čepel zaražená v jeho hrudníku šířila smrt po jeho těle, až se celé během okamžiku proměnilo v prach.

„Bratře!“ zakřičel druhý anděl a otočil se ke mně.

„Chránili jsme lidstvo po tisíce let a jeden po druhém jsme za vás umírali v bitvách proti zlu jiných světů. Zbyl jsem už jenom já. Poslední anděl. Stali jste se pokroucenými a zkaženými. Přijali jste cizí magii do svých těl. Jediná cesta k vaší očistě je smrt. Lidstvo musí být vyhlazeno.“

Zabil bych i jeho, kdybych nepřišel o svojí dýku. Zabil bych každého, kdo by mi stál v cestě.

„Já jsem tvůj soudce a kat,“ řekl mi anděl v naprostém klidu.

Vytasil meč a vyrazil ke mně.

Začal jsem utíkat. Už jen pár kroků. Takhle rychle jsem snad nikdy neběžel. Nesnažil jsem se totiž od něčeho dostat. Konečně jsem běžel za něčím. Už jen pár kroků.

„Zastav!“ zahřmělo za mnou.

Jakkoliv jsem byl odhodlán dosáhnout svého cíle, podlomila se mi kolena. Spadl jsem. Tak blízko a další pád. Za mnou se tyčil anděl. Už nebyl klidný. Vzplanul hněvem. Doslova. Jeho hlava i meč se ztratili v plamenech.

„Zůstaň ležet!“ zaduněl znova.

Nemohl jsem se pohnout. Mé tělo mě vůbec neposlouchalo. Pocit, který jsem již bohužel zažil.

V tom se ale ozval jiný hlas. Daleko hrozivější a konečně jasný.

„Dám ti světlo i tmu. Dám ti život i smrt. Dám ti vše... Udělej ještě jeden krok!“

Poslechl jsem ho. Vypětím všech sil jsem vstal a pokračoval ve své cestě. Všude kolem se rozprostírala tma a v ní hvězdy. Pohybovaly se tak rychle, až se mi z toho motala hlava. Přede mnou, uprostřed všeho, problikávala silueta mohutné bytosti poseté oranžovými krystaly. Vypadal jinak než při našem prvním setkání. A přesto stejně. Předtím neměl tvar, byl součástí obrovské změti těl. Teď už zbyl pouze on.

Zvedl jsem pravou nohu a konečně zdolal poslední píď mého dlouhého putování. V jednu chvíli jsem tu byl a v další už ne. Zmizel jsem z tohoto světa. Navždy. Možná se někdy vrátím, ale to už nebudu já. Já jsem pryč, jsem mrtvý.

On mi daroval smrt.

A nový život.

Mé jméno je Ys a tohle byl příběh o mém zrození.