Shuffle Heroes: Hlas ze tmy

Akt V

Chlad smrti

Existoval pouze jeden člověk, za kterým jsem mohl jít. Kald'het. Slyšel jsem o něm až příliš mnoho. Renegát, zrádce, odpadlík... Nekromant. Kdysi patřil ke gildě vynálezců. Její mistři se experimentů nebojí, ať jsou jakkoliv nebezpečné a zvrhlé, přesto ctí hranici, kterou nesmí překročit. Mají zakázáno kombinovat otrium s živou tkání. A přesně tohle je nekromantova specializace.

Musel jsem opustit Mirsodes. Šílení vědci zřídkakdy žijí mezi lidmi. Zvláště když je společnost zavrhla. Nemusel jsem cestovat daleko. Hned, co za mnou zmizela silueta přístavu, narazil jsem na zapadlou cestu, která mě dovedla až k sídlu toho šílence. Svého času to musel být velkolepý hrad. Kdyby se v několika oknech nesvítilo, považoval bych tu stavbu za neobydlené ruiny.

Noc přišla rychle. Když jsem zabušil na hlavní dveře, už panovala tma. Rány klepadlem se rozléhaly ztichlou krajinou. Chvíli trvalo, než se brána konečně otevřela.

Na svých cestách jsem spatřil všelicos. Muže, který se více zajímá o stroje než o život, stvůru z moře, která vylekala všechny zkušené bojovníky, i přízrak z mých snů. Tenhle zjev jsem ale nečekal. Byl to člověk. Veškerá lidskost z něj ale vyprchala. Ještě hůř, on ze sebe tuhle zrůdu, co stojí přede mnou, udělal dobrovolně. Každá část jeho těla byla doplněna nebo nahrazena nějakým strojem. Místo levé ruky měl obrovské mechanické klepeto. Z lebky mu vyrůstaly průhledné baňky naplněné žlutou tekutinou. Nepromluvil, jen se na mě upřeně podíval. Jedním okem živým, druhým skleněným.

„Já-Já potřebuju službu...“ vykoktal jsem.

Kald'het se pouze otočil a zmizel v temnotě. Nejistě jsem vykročil za ním. Dveře za mnou se pomalu zavřely. Z hrůzou jsem zjistil, že nebyly dřevěné, ale... Ale živé. Ovládaly je obří šlachy. Raději jsem nezkoumal, komu ty šlachy patřily. Dohnal jsem svého zamlklého hostitele a ukázal mu stránku Grimoáru. Zaujatě si text prohlédl, ale stále nic neříkal. Procházeli jsme pochmurným hradem a výjimečně jsem byl za tmu rád. Kdo ví, jaké další hrůzy by světlo odhalilo.

Došli jsme k jakési laboratoři. Z místnosti se ozýval pištivý nářek a linul zatuchlý puch. Když jsme vešli, zhrozil jsem se. Ze stropu visely zelené roury a fialové liány, které končily ve znetvořených mrtvolách rozmístěných po celé laboratoři. Některá těla nejevila žádné známky života, ale některá...

Nejhrůzněji působilo nahé batole, které mělo místo obličeje jen obrovský chřtán a bez přestání nelidsky křičelo. Ostatní nekromantovo experimenty byly podobně zrůdné. Všude kolem po stolech se povalovala zmutovaná těla s obřími nádory a hadicemi, které do nich pumpovaly magické otrium. Na podlaze pak z těl stékal páchnoucí hnis a černá krev.

„Jakou službu?“ promluvil konečně Kald'het.

Úplně jsem oněměl. Jen jsem nekromantovi znovu mlčky podal rozevřený Grimoár.

„Něco, co chlad smrti již poznalo, ale ještě se mu nepoddalo,“ předčítal. „Něco, co se v jednom světě zrodilo, ale ve druhém dostalo podobu.“

Ukázal jsem mu useknuté chapadlo Garmora.

„Výborně. Tohle jistě nepochází z našeho světa. To je nepochybně část nějaké vodní stvůry,“ prohlásil Kald'het fascinovaně a k chapadlu si přičichl. „Někdo z jiné sféry se ztratil a připlul do našich moří. Perfektní.“

„Zvládnete stvořit to, co kniha popisuje?“

„Samozřejmě. Ale všechno má svojí cenu. A tahle bude obzvláště vysoká.“

Vzpomněl jsem si na ubohou Casqiel. Právě díky ní vlastně o Kald'hetovi vím. Byl to právě tenhle nekromant, kdo kdysi navrátil její sestru ze svárů smrti a Casqiel za to dodnes trpí. I mě čeká podobná oběť, to vím. A vůbec mi na tom nezáleží.

„Zaplatím všechno. Podstoupím cokoliv.“

„Mne peníze nezajímají. Pouze znalosti,“ zašeptal nekromant a ponořil chapadlo do skleněné zkumavky s bublající tekutinou.

„Ta kniha je Vaše.“

„Více znalostí získám z experimentu samotného,“ pobaveně odpověděl. „Posaďte se. Uvolněte se. Způsob, jakým pracuji, může být pro někoho, kdo není zvyklý, poněkud nepříjemný.“

Kald'het vyrval jednu rouru ze zdi a místnost ihned zaplnil nažloutlý plyn. Měl zvláštní nahořklou pachuť. Začala mě bolet hlava. Viděl jsem rozmazaně. Cítil jsem, že brzy omdlím. Zvědavost mě ale držela při vědomí.

Nekromant přikročil k jedné obzvláště tlusté mrtvole na stole. Vzal si pilu a začal řezat.

„Můj starý mistr, Ramplpanker, mi prokázal velkou službu. Jeho nový věk se mi začíná líbit. Tak velkou zásobu čerstvých těl jsem snad nikdy neměl. Navíc utopených, ty jsou moje oblíbená. Voda všechno tak překrásně rozloží. K Vašemu mořskému příteli se budou perfektně hodit,“ hovořil nekromant spokojeně při práci. Pomalu jsem ho přestával vnímat. Ještě jsem uviděl, jak utopenému muži odřízl hlavu, vyndal z ní půlku mozku a během zdlouhavé procedury místo ní vložil do lebky chapadlo. Pak už mě pohltila tma.

„Tato hlava teď patří tobě. Přijdeš-li o ni, ztratíš všechno,“ varoval mě nekromant. To bylo poslední, co jsem slyšel.