Shuffle Heroes: Hlas ze tmy

Akt IV

Tajemství Grimoáru

Zase ten sen. Zase ten hlas uprostřed ničeho. Tuhle noc byl ale daleko silnější. Dříve jenom šeptal, ale tentokrát přímo křičel. Lákal mě k sobě. Probudil jsem se pokrytý studeným potem. Ale cítil jsem radost. Nikdy jsem nic podobného nezažil. Musím být na správné cestě. Co jiného by to mohlo znamenat?

Stejný obraz, který jsem spatřil v zasněžených ruinách před lety, teď na mě zíral ze zažloutlého listu Grimoáru. To bylo ovšem vše. Žádný popis, žádné vysvětlení. Stále nevím, kdo to je. Ani jak se jmenuje. Pokud vůbec nějaké jméno má. Vím jenom, že existuje a že nejsem jediný, kdo ho viděl. I to je veliký pokrok.

Dostal jsem, co jsem si přál, ale nestačilo to. Potřebuji víc.

Večer jsem vyrazil do města. V Mirsodesu každý nalezne lék na utlumení své touhy. Skončil jsem v jedné přístavní putyce hned u moře. Venku páchla rybina a uvnitř to nebylo o moc lepší. Posadil jsem se do kouta a snažil se moc si nevšímat okolí. Zbylo mi trochu anpyi. Casquiel jsem nedal vše. Ubalil jsem si doutník a do tabáku vmíchal trochu listů té omamné drogy.

Otevřel jsem Grimoár a začal ho pečlivě studovat. Bylo to poměrně nudné čtení. Zdlouhavé popisy podivných zvířat, lesních nymf, vodních stvůr a všelijakých mýtických bytostí. I jejich ilustrace působily nezáživně. Možná to způsobila anpya, která mi zpomalila tep a otupila mysl. Já jsem toužil po znalostech pouze jedné bytosti a o té krom toho jednoho obrazu nebylo v knize už nic. Nebýt anpyy, asi už bych opět propadl v zoufalství jako tolikrát předtím.

Pak jsem ovšem narazil na kapitolu, kterou jsem vlastně hledal celý svůj život. Kniha vysvětlovala, že všechny popisované bytosti ve skutečnosti pocházejí z jiných sfér. Svět, který znám, je pouze jeden z tisíců. V těch dalších platí jiné přírodní zákony a právě z nich pochází veškerá magie. Někdy se tyto sféry srazí a v obou světech tak vznikne místo, kde se sféry překrývají. V Grimoáru se tato místa označují jako mosty mezi světy. Úplně jsem zapomněl na doutník s anpyou a dychtivě jsem četl dál. Existuje prý způsob, jak takový most mezi světy nalézt.

Něco, co chlad smrti již poznalo, ale ještě se mu nepoddalo. Něco, co se v jednom světě zrodilo, ale ve druhém dostalo podobu. Něco, co v každé sféře může žít, ale stále musí putovat do jiné.

To bylo vše, co kniha říkala. Smysl těch řádků mi unikal. Anpya mi zcela otupila mysl. Zaklapl jsem Grimoár a rozhodl se, že se tajemství té hádanky pokusím rozluštit až zítra. Znovu jsem se vrátil k omamnému doutníku. Dnes jsem se dostal o krok dál. Ani jsem si neuvědomoval, jak velký skok v mém poznání to vlastně byl. Jen jsem kouřil a líně pozoroval své okolí.

Hostinec okupovala podivná směsice lidí. Ve stinných zákoutích posedávali tajemné postavy zahalené do plášťů, kterým nebylo vidět ani do obličeje. U velkých stolů se pak opíjeli námořníci a chlubili se svými neuvěřitelnými zážitky. Mezi nimi se pak proplétaly polonahé ženy, které si návštěvníky jednoho po druhém odváděly do svých postelí.

„Já jsem ho viděl!“ vykřikl mladý muž u vedlejšího stolu.

„Blbost! Kdybys ho potkal, byl bys tuhej,“ oponoval mu jiný námořník.

„Měl čtyři metry, žluté oči a všude chapadla,“ nedal se první odbýt. Podobnou bytost jsem před chvílí spatřil v Grimoáru. Nějaká mořská rasa.

„Prý je tak zběsilý, že ho vlastní kmen vyhnal z jejich mořského království mezi nás,“ vložil se do debaty šedivý stařík.

„Já slyšel, že pád vzdušného města otrávil moře široko daleko a těm vodním příšerám tak nezbývá nic jiného než utéct na souš.“

„Já ho viděl! Kolikrát vám to mam vykládat. Přepadl naší loď a pozabíjel půlku posádky! Já byl u toho!“

„A jak to přežil takovej vocas, jako si ty?“

„Objevil se rychle... A rychle taky zase zmizel. Přehnal se přes nás jako vlna.“

„Je to jinak. Moři se vyhýbá a obchází přístavy a vraždí každýho a nikoho nenechá žít.“

„Jedno je jisté. Rozhodně nepochází z tohoto světa,“ rozhodl diskuzi stařík za všeobecného přitakávání.

Nepochází z tohoto světa. Takový tvor by mohl být užitečný.

„Jen povídačky, který nevystraší ani mý děcka. Jste jen posraná banda zbabělců, co se bojí obyčejnýho humra. Kdybych toho rybáka potkal, hned bych mu prohnal meč žábrama.“

V tom se jeden muž v zakouřeném koutě postavil a shodil ze sebe kapuci. Čtyři metry neměřil, ale tři ano. A to se ještě hrbil. Měl modrozelenou zjizvenou kůži a na zádech ploutev. Oči mu žlutě svítily a místo úst měl chapadla. Tři obří prsty spojené blánou sevřel v pěst.

„Bojuj s Garmorem!“ zadunil nelidským hlasem.

Námořník vyděšeně vytáhl meč, ale než stačil udělat jediný krok, mořská zrůda k němu přiskočila a jednou mohutnou ranou mu vyrazila mozek z hlavy. Hospoda propukla ve zmatek. Každý se snažil utéct. Jen několik odvážnějších příšeru obestoupilo se zbraněmi v rukou. Já zůstal sedět. Byl jsem příliš omámený, než abych se zvedl.

Strhl se souboj. Garmor zběsile bušil pěstmi všude kolem sebe. Muži ho sekali meči a bodali kopími, ale každá rána v něm jenom probudila větší zuřivost. Vypadal, že ho nic nezastaví. Všude kolem stříkala rudá krev námořníků a zelená krev té příšery.

Já se stále krčil v rohu místnosti a nevěděl, co dělat. Jeden z bojovníků zaútočil na Garmorův obličej. Usekl mu jedno z chapadel, které přeletělo celý hostinec a dopadlo až ke mě. Najednou jsem se probudil. Popadl jsem useknuté chapadlo a dal se na útěk. Ještě se hýbalo, ale pevně jsem ho svíral v dlani. Za sebou jsem slyšel doznívající hukot rvačky a sténání umírajících námořníků, ale neotočil jsem se.

Našel jsem něco, co chlad smrti již poznalo, ale ještě se mu nepoddalo.