Shuffle Heroes: Hlas ze tmy

Akt III

Kouř a stín

Byla to velká tragédie. Nikdo nepřežil. Část pasažérů uhořela, část se utopila. Včetně Ekrama Accia. Zbytek jeho rodiny zůstal na pevnině a katastrofě unikl. Možná teď budu mít dokonce jednodušší získat tu knihu, která mi odhalí cestu do jiného světa. Cestu k němu.

Počkal jsem několik dní. Už hledám tolik let. Pochopil jsem se, že uspěchanost mi může jenom uškodit. Přišel jsem přede dveře sídla jejich rodu. Zaklepal jsem a čekal, co se stane.

Accius byl starodávný rod. Nikdy nepatřil mezi ty nejbohatší a nejvlivnější. Ambice ale Ekramovi nechyběly. Vsadil vše na vynález města v oblacích a prohrál. I to je možnost. Z průměru do nicoty. I takový osud může potkat mě. Ale to se nestane. Já se pozvednu daleko nad oblaka.

Otevřela mi mladá bělovlasá dívka. Celá v černém, jak se slušelo. Vypadala zničeně.

„Kdo jsi, starouši?“ vyhrkla. Slušné vychování ji evidentně chybělo. Nebo ji prostě jenom přemohly chmury.

„Měl jsem domluvenou obchodní schůzku s Vaším otcem... Upřímnou soustrast.“

„Mě obchody nezajímají.“

„Nesmysl. Každý něco chce.“

Samozřejmě jsem nepřišel neinformován. Věděl jsem, že přede mnou stojí Casquiel, dcera Ekrama. Také jsem zjistil, že má zálibu v droze anpye. Drahá, vzácná, ale sehnatelná. Ukázal jsem jí několik naložených listů anpyy a ihned mě pustila dovnitř. Ocitl jsem se v rozlehlé vstupní síni plné obrazů. Dominoval jim rodinný portrét. Skoro bych na něm ani nepoznal Ekrama Accia bez jeho vozíku. Stál po boku své ženy a dále už byly na obraze jen dvě malé dívky. Šlechtic měl zřejmě dcery dvě. To jsem nevěděl, slyšel jsem pouze o Casquiel.

Zavedla mě do odlehlého pokoje. Moc toho nenamluvila. Pouze si ode mě vzala anpyu a zkušeně začala rozdělávat vodní dýmku.

„Tak co chceš, dědulo?“ zeptala se líně. Listy anpyy pečlivě rozložila na stolek a začala je sekat. Já se posadil na pohovku. Najednou jsem nevěděl, jak s ní mluvit. Jak z ní dostat tu knihu. Nevypadala, že příliš truchlí. Ani si neuvědomovala, v jaké je teď ona a její rodina situaci.

„Váš otec vlastnil knihu, o kterou se zajímám.“

„Knihy mají různou cenu. Nevyznám se v nich.“

„Tahle má cenu pouze pro mě.“

„Jak velkou?“ řekla zvědavě a zvedla hlavu od nasekané drogy.

„Jak velkou si řeknete,“ odpověděl jsem bez přemýšlení. Obchodník ze mě opravdu nebude.

„Tak to se nemáme o čem bavit,“ zamračila se. „Chceš mě podvést, to je jasný.“

„Vy mi tu knihu musíte dát!“ zakřičel jsem na ni.

„Nemusím,“ špitla. Najednou se z ní stala malá ustrašená holka. Vodní dýmku ale připravovat nepřestala. Smíchala anpyu s tabákem a naplnila keramický kotlík.

„Ale ano, musíš, holčičko,“ promluvil jsem k ní přísně. „Tvůj otec je mrtvý. Rodinné bohatství je ztraceno. Brzy skončíš na ulici a taková holka jako ty si vydělá jenom jedním způsobem. Za všechno, co já ti dneska dám, budeš vděčná... Musíš mi tu knihu dát.“

Najednou se rozbrečela. Otočila se ke mě zády a zamířila ke krbu. Její vzlykot se rozléhal po celém domě.

„Nemusí,“ ozval se dětský hlas. To nebyla Casquiel, ta stále plakala. Tenhle hlas byl jasný a tvrdý. Pokoj potemněl. Kolem Casquiel se rozprostřel černý kouř. Ne, to nebyl kouř, ale obří stín. Měl obrysy člověka. Jen nikomu nepatřil. Pohyboval se, jak se mu zlíbilo. Byl živý.

„Nemusí,“ zopakoval výhružně stín. V jeho černých rukou se objevilo ostří dýky. Nebudu zkoušet, jak moc skutečný ten temný přelud je.

„Přinesl jsem Casquiel dárek,“ řekl jsem tak klidně, jak jsem jen dokázal. Z tašky jsem vyndal několik balíčků anpyy a opatrně je položil na stůl.

„On mi neublíží, sestřičko,“ řekla tiše Casquiel. Stín kolem mě stále zlovolně kroužil a já se raději ani nehýbal.

Casquiel vzala z krbu rozžhavený uhlík a položila ho na vodní dýmku. Líně si lehla na pohovku, vzala šlauch do ruky a začala pokuřovat. Čím více kouře vydechovala, tím se stín zmenšoval.

„Běž spát, malá sestřičko,“ zašeptala Casquiel a vodní dýmka zabublala. Po pár dalších nádeších už stín zmizel úplně a pokoj byl naplněn pouze voňavým kouřem.

„To-To byla vaše sestra?“ zakoktal jsem.

„Ano... Zemřela. Už je to dávno. Byla to nehoda. Nemohla jsem za to... Vážně. Byla to nehoda. Zkoušela jsem ji zachránit. Ale už jenom bezvládně ležela na zemi... Přivedla jsem k ní nekromanta. Slíbil, že ji navrátí zpátky. Všechno mělo být jako dřív. Ale nebylo... Oklamal mě. Její tělo zmizelo a od té doby je z ní jenom stín. Zůstává stále u mě, moje ubohá sestřička. Někdy je těžké ji utěšit. Moc trpí.“

Nevěděl jsem, co říci. Co může mít za život, když má tenhle přízrak stále za zády? Pocítil jsem lítost. Na chvíli. Tohle přeci není moje starost. Svět je plný špatností.

„Na konci chodby je knihovna. Vezmi si, co chceš, a zmiz,“ pověděla mi vyčerpaně.

Jak řekla, tak jsem udělal. Po chvilce prohledávání polic v knihovně jsem ten svazek skutečně našel. Na deskách bylo vysázeno slovo Grimoár. Zběžně jsem prolistoval několik stránek, abych se ujistil, že se jedná o správnou knihu, a rychle zmizel pryč z toho prokletého domu.

Mám, pro co jsem přišel.