Shuffle Heroes: Hlas ze tmy

Akt II

Nový věk

Léta plynula, moje tělo i tvář zestárli, jinak se mnoho nezměnilo. Měl jsem sen. Noční můru. Obestoupila mne temnota. A zní vystoupila pokřivená bytost z té malby na zdi. Něco se mi snažil říci. Byl ale příliš daleko, než abych mu mohl rozumět. A příliš blízko, než abych ho mohl ignorovat. Každou noc jsem měl ten samý sen. Každou noc mě ve spánku navštívil. Budou to už čtyři roky a každá noc byla stejná.

Musím zjistit, kdo je. Odkud pochází. Co se mi snaží sdělit. Zatím mé hledání bylo neúspěšné. Procestoval jsem celý svět, prošel stovky knihoven, ale pravda stále zůstává zahalena tajemstvím. Pátrání mě zavedlo sem do Mirsodesu. Poměrně velký přístav plný smradu a pochybných existencí. Aspoň tak tomu bylo před lety, když jsem tu byl naposled. Místní šlechtická rodina Accius prý vlastní knihu s popisem tvorů z jiných světů. Možná je to falešná stopa. Třeba se jedná jenom o svazek pohádek. Je to ale moje jediná naděje.

Ve městě se konala velká událost. Poslední dny se o ničem jiném nemluvilo. Chystal se vzlet obří vzducholodě. Spíš než o dopravní prostředek prý půjde o město v oblacích. Když se podívám na ty znečištěné stoky kolem, ani se nedivím, že lidé chtějí žít v nebesích.

Konstrukce vzducholodi ležela nedaleko za městem. Nikdo si ten slavnostní vzlet nenechal ujít. Ulicemi proudily davy. I já se přidal. Potřebuji nějaké rozptýlení.

Skutečně se nejednalo o žádnou obyčejnou vzducholoď. Kam až jsem jenom dohlédl, tam se ten velkolepý stroj rozkládal. Nechápu, jak něco podobného může vzlétnout. Stovky kabin nebo spíše domů poskládány vedle sebe. Mezi nimi pak všemožné kovové mosty, vrtule a nechyběly ani balóny. Skutečně se jedná o zázrak techniky. A magie.

Davy lidí se shromáždili kolem dřevěného pódia. Tam už se chystala delegace se slavnostním zahájením. Jako první se slova chopil postarší pán, který byl natolik tlustý, že ani nevstal ze svého pojízdného mechanického křesla.

„Dámy a pánové, vítejte,“ zachroptěl. „Jistě mě všichni znáte. Pro ty, kteří přijeli z dalekých krajin, mé jméno je Ekram Accius.“

To je on. Tenhle člověk dost možná vlastní odpověď k mému hledání. K mé posedlosti.

„Jako patron tohoto velkolepého projektu je mojí ctí vám představit vynálezce, který nás přestěhuje mezi oblaka. Mistr Ramplpankr.“

Lidé začali tleskat a na pódium se přikolébal shrbený mužík s popálenou kůží. Skoro všichni mistři jeho řádu byli takhle malého vzrůstu a nezdravého zjevu. To způsobilo dlouhodobé vystavení otriu, magické substanci, která pohání všechny jejich experimenty.

„Ano, ano. Hmm... Větší stroj než Nobu Urdo do dnešního dne ještě nevzlétl. Na jeho palubu se vejde rovných dvanáct set obyvatel plus ještě stočlenná posádka. Jakmile se dostane do vzduchu, už Nobu Urdo zůstane mezi oblaky natrvalo. Vystačí si pouze s občasnými dodávkami paliva, potravin a dalších zásob. Hmm... Nebudu už dál zdržovat a můžeme přejít k...“

„Nový věk,“ zamumlal obtloustlý šlechtic Ramplpankrovi do ucha.

„Ano, ano. Hmm... Jsme na prahu nového věku. Čeká nás všechny život luxusnější, než si kdokoliv kdy dokázal představit...“

Směšné. I pokud podobná města zaplaví oblohu, zůstanou pouze výsadou bohatých a urozených. Ostatní zůstanou ve špíně na povrchu. Těžba paliva potřebného pro chod těchto létajících lodí zničí zemský povrch ještě více. Chudí a neprivilegovaní budou dřít ještě větší bídu v zamořeném světě nového věku.

Ale ne já. Já získám moc. Nezahrabu se jako lůza do špíny, neuteču jako šlechta mezi oblaka. Já navštívím jiný svět. Musím získat tu knihu. Musím najít způsob, jak se znovu shledat s bytostí z mých snů.

Po dalších proslovech a po přestřižení červené pásky se už vzducholoď začala připravovat na vzlet. Proudící davy pasažérů postupně zaplnily celý stroj. Jen Ramplpankr zůstal na pódiu. Slyšel jsem, že se prý bojí výšek. Jak ironické. To Ekram Accius byl první na luxusní palubě své lodi.

Vrtule se roztočily. Po celé lodi začaly šlehat fialové plameny, které plnily balóny horkým plynem. Přihlížející ohlušilo mohutné zaskřipění a konstrukce se za všeobecného potlesku odlepila od země.

Vzducholoď zamířila nad moře. To ještě nestačily důlní společnosti znečistit a nad ním tak bude nejčerstvější vzduch. Skutečný ráj.

Najednou se ozval výbuch. Jeden z balónů vzplál fialovým plamenem. Oblačné město se začalo naklánět na stranu a klesat k vodní hladině. Cestující zmateně běhali po mostech a zoufale křičeli. Neměli jak se zachránit. Fialový požár se postupně rozšířil po celé konstrukci. Až hlasitý pád do moře ho uhasil. Od místa dopadu se vzedmula obrovitá vlna a po chvíli celé město zmizelo pod hladinou.

Všichni lidé na souši zůstali oněměle stát v naprostém tichu. Jen Ramplpankr si nezaujatě vytáhl notýsek a začal si něco zapisovat.

„Příště více vyztužit balóny,“ mumlal si pro sebe. „A možná přidat i záchranné čluny... Ano, ano. Pokud na ně tedy zbude místo. Hmm...“

Dav propadl v paniku.

Na příchod nového věku si zřejmě ještě budeme muset počkat.