Shuffle Heroes: Hlas ze tmy

Akt I

Ozvěna jiného světa

Už opět sněží. Proč tu jenom jsem? Co mě přivedlo na tohle chladné opuštěné místo? Nevím. Nesnáším sníh. A tady zřejmě nic jiného není. Jenom ruiny dávno zapomenutého města pokryté bílou dekou. Nic, co by mělo nějakou hodnotu, zde nenajdu. Všechny poklady už dávno odnesli zloději a dobrodruzi. Lidé, kteří tu žili, po sobě nezanechali žádný odkaz. Co přineslo jejich zkázu, dnes už nikdo neví. Jednoho dne všichni obyvatelé prostě zmizeli. Říká se, že po nich zbyly jen obrazy na zdech namalované jejich vlastní krví. Ale už i ty jsou pryč. Nic víc než kamení se zde neskrývá. Tak co tu tedy dělám?

Nemám kam jinam jít. Bloudím po světě bez jakéhokoliv cíle. Ale mám tušení, že jednou smysl objevím. Třeba dnes, třeba tady. Možná je na tomhle místě víc, než se zdá. Jakoby se tu zastavil čas. To bude tím mrazem. A samotou. Už jsem nepotkal živou duši několik týdnů. Společnost jsem nikdy nepotřeboval. A nikdo ani netoužil trávit čas se mnou.

Co to bylo? Něco jsem zaslechl. Mohl bych to svést na vítr, ale všude panuje až podezřelý klid. Určitě jsem tu ale sám. Ještě se porozhlédnu. Nějak se mi nechce odejít. Mám pocit, že tu na mě něco čeká. Jen nevím co.

„Tohle místo není tvoje,“ ozval se hlas za mnou. Rychle jsem se otočil a spatřil zahalenou postavu. Stála až překvapivě blízko u mě. Pod ošuntělým hnědým kabátem a špičatým kloboukem se skrývala žena. Vypadala mladě. Aspoň v obličeji. Oblečena byla jako nějaký tulák. Její vzhled ale nebyl to nejpodivnější. Jak se sem dostala? Ve sněhu kolem byly pouze moje stopy.

„Kdo jsi?“ zeptal jsem se vyděšeně.

„Já?“ zarazila se. Měla nepřítomný pohled. Očima cukala ze strany na stranu jakoby sledovala stovky různých věcí. Jen na mě se nikdy nepodívala.

„Já nejsem. Byla. Budu. Nic jiného nebude.“

„Jak se jmenuješ?“

„Fiera? Ano, Fiera. Tak říkali té první. Tak nám všem říkají. Pokud umí mluvit. Už dlouho nikdo nemluvil. Mluvení je zbytečné.“

„Co tu děláš?“

„Tisíce světů, tisíce střepů, tisíce odrazů.“

Ta žena očividně přišla o rozum. Může být nebezpečná. Pod pláštěm jsem nahmatal jílec dýky. Ani si toho nevšimla.

„Tohle místo není tvoje,“ zopakovala. „Nikdo tu nemá být. Jenom Fiera. Jenom jedna. Jenom... Jenom tahle Fiera.“

„Odejdu. Hned odejdu,“ snažil jsem se jí uklidnit.

„Neodejdeš. Zmizíš.“ vykřikla. Poprvé za celou dobu se podívala přímo na mě. Oči měla prázdné. Přeběhl mi mráz po zádech. Udělal jsem několik vrávoravých kroků zpátky. Snad uteču.

Příliš pozdě. Napřáhla ke mně ruce a z nich vytrysklo oranžové světlo. Nebo jsem si aspoň myslel, že to bylo světlo. Všechno se seběhlo tak rychle. Dva obří zářivě oranžové pařáty uchopily celé moje tělo. Sevřely mě tak pevně, že jsem se nemohl ani pohnout, dokonce ani zakřičet. Prudce mnou trhly a táhly mě dolů do země.

Musel jsem ztratit vědomí. Nevím jestli jsem se probral nebo ne. Kolem mě jenom tma. Snažil jsem se nadechnout, ale nemohl jsem. Oranžové pařáty zmizely, ale moje hrdlo stále něco svíralo. Do uší mi řval strašlivý hluk. Neměl žádný zdroj, ozýval se odevšud a nepřestával. Byl to zvuk hluboký i vysoký. Jakoby všechno, co jsem kdy slyšel, někdo poskládal dohromady a naráz vypustil. Tohle je můj konec...

Neumřel jsem. I po několika nekonečných minutách bezmocného lapání po dechu jsem stále naživu. Zkusil jsem pohnout paží. K mému překvapení se mi to povedlo. Až příliš. Moje ruka se vymrštila nadpřirozenou rychlostí a zasáhla mě do obličeje. Zkusil jsem došlápnout nohou, ale marně. Nikde žádná země nebyla. Jen jsem se vznášel v prázdnotě. V temnotě. A jakýkoliv můj pohyb byl mnohonásobně umocněn. Nevím, jakou dobu jsem strávil v tomhle stavu. Hodiny, možná dny. Těžko říct.

Najednou se černota změnila. Dostala tvar. Už nejsem sám. Něco ke mně přišlo. Nebo někdo? Hluk zesílil. Nevím, jak je to možné, ale něco jsem uviděl. Stále panovala tma, ale já jsem viděl jasně. Přímo přede mnou se rozprostíralo obrovité tělo. Nebo spíše stovka znetvořených těl pospojovaných v jedno. Někde jsem zahlédl lidské ruce a nohy. Další musely patřit zvířatům. A nějaké nemohly pocházet z tohoto světa. Tedy z mého světa.

Kamkoliv jsem se podíval, zíraly na mě oči. Celé mé tělo naplnila jakási energie. Přítomnost té stvůry mě rychle omámila. Zaplavil mě tak nepřirozený a tak úžasný pocit. Poprvé ve svém životě jsem potkal něco skutečně velkolepého. Ale jen na chvíli...

Znovu mě chytly oranžové drápy. Vytrhly mě z černoty zpátky mezi zasněžené kameny rozpadlého města. Sevření povolilo a já se okamžitě sesunul k zemi. Konečně jsem po tisících neúspěšných nádeších ucítil mrazivý vzduch.

Zvedl jsem hlavu a spatřil neuvěřitelnou změť barev. Ruiny města vypadaly úplně jinak. Jakoby ožily. Ve sněhu i na rozpadaných kamenech byla rozestavěna podivná zařízení, ze kterých vycházely zářivé paprsky. Z každého přístroje jedna barva. Na obloze se pak všechny spojily a vytvořily duhovou bouři. Nikdy jsem nic podobného neviděl.

Ve středu všeho se tyčila ta záhadná žena. Fiera. Ale tentokrát nebyla sama. Kousek od ní stála další žena. Vypadaly podobně. Stejné zašlé kabáty a dokonce měly obě i ten klobouk. Já vlastně ani nevím, která z nich je Fiera a která nově příchozí. Jejich tváře... Jejich tváře byly také stejné. Naprosto stejné.

„To, co děláš, není povoleno,“ řekla jedna z nich.

„To, co dělám, je jediná možnost,“ odpověděla druhá.

„To, co děláš, je cesta ke konci.“

„Konec je jediná možnost, Fiero.“

„Tvůj konec, Fiero.“

Najednou obě napřáhly ruce proti sobě. Vzduch zaplnily střely. Ne, to nebyly střely... Spíše trhliny. Jakoby rozpáraly náš svět a vpustily sem hrůzu ze světa jiného. Obě ženy se těm trhlinám snažily vyhnout. Jedna z nich ale byla rychlejší. Ta druhá nezvládla uskočit. Jen se bezvládně sesunula k zemi. Sníh kolem jejího těla zaplavila krev. Trhliny zmizely. Přeživší Fiera přišla k té mrtvé a vyhrnula jí rukáv. Měla bledou hubenou paži. Hebkou jako sníh kolem.

„Tahle byla nová. Není výzva,“ ušklíbla se. Pak si žena vyhrnula svůj vlastní rukáv. Její paže byla posetá černými jizvami. Mohlo jich být dvacet, možná více. Prstem si zaryla do kůže, na chvíli ji obklopilo fialové světlo a přibyla jí další černá jizva.

„Komplikací je o jednu méně,“ řekla si pro sebe. Zatím si mé přítomnosti nevšímala. Všechno ale musí skončit, v tom měla pravdu.

„Tohle místo není tvoje,“ otočila se ihned ke mně.

Tentokrát jsem na nic nečekal a začal utíkat. Nevím, jestli mě pronásledovala nebo ne. Bál jsem se otočit. Bál jsem se zastavit. Proplétal jsem se mezi kamennými troskami a běžel dál a dál.

Najednou jsem zakopl a svalil se do studeného sněhu. Zůstal jsem ležet. Jestli mě následovala, stejně už nic nezmůžu. Čekal jsem, že mě znovu odnese to oranžové světlo. Najednou jsem chtěl, aby se to stalo. Návštěva toho zvláštního místa byla děsivá, ale už jsem se tam těšil. Znovu zažiji neskutečné. Znovu potkám tu bytost.

Nic se ale nedělo. Žádné oranžové pařáty, pouze bílý sníh. Zvedl jsem hlavu a konečně ho uviděl. Tentokrát byl celý rudý. Slepený z tisíců těl. Ale něco nesedělo. Uvědomil jsem si, že zírám pouze na malbu na zdi. Strhující, to ano, ale ne setkání, po kterém jsem toužil. Vstal jsem a obraz si pořádně prohlédl. Úplně jsem zapomněl na Fieru. Všechno kolem už dávno ztratilo barvu i smysl. Jen tahle malba zářila a přitahovala. Zíral jsem na ni hodiny.

Už vím, co způsobilo pád tohoto zapomenutého města. Už vím kdo.