Shuffle Heroes: Hlas ze tmy

Akt VI

Utopený průvodce

Probudil jsem se. Nebo spíš hlasitý křik mě probudil. Poslední dobou tak začínalo každé moje ráno. Chtěl jsem ještě spát. Ještě chvíli žít ve snu v jiném světě. Bohužel to nešlo. Otevřel jsem oči. Jako každý den, i dnes jsem spatřil ten stejný obličej. Tlusté tváře a skoro žádné oči. Z úst mu neustále vytékala voda.

„Záchranný člun! Najděte mi záchranný člun,“ dávivě křičel a prskal. „Kde... Kde mám tělo?“

„Všechno je v pořádku. Už jsi dávno mrtvý a z tvého těla si nekromant nejspíš vyrobil chodící lampu,“ řekl jsem rutinně. Po chvíli se hlava bez těla uklidnila a přestala řvát. i té vody z ní už nevytékalo tolik. To, že jsem cestoval po moři, mému společníkovi na klidu nepřidávalo. Jeho pohodlí mě ale vůbec nezajímalo. Konec konců, byl už dávno mrtvý.

Nekromantova magie zřejmě fungovala. Ekram jakoby věděl, co hledám. A hlavně věděl, kde se to místo nachází. Prozradil mi, že most mezi světy leží daleko na severu.

„Je brána do jiné sféry stále otevřená?“ zeptal jsem se hlavy. „Odpověz nebo tě hodím přes palubu!“

„Ano,“ řekl Ekram po chvilce zamyšlení. „Ale musíš si pospíšit. Most, který hledáš, může snadno zmizet. Možná zítra. Možná za deset let. Vím pouze to, že teď existuje. Cítím přítomnost té anomálie. Je daleko, ale je stále tam.“

Na moři jsem byl teprve několik dní. Věděl jsem, že cesta přede mnou je ještě dlouhá. A že se k cíli vůbec nemusím dostat.

Opustil jsem svojí kajutu a vystoupal na palubu korábu. Loď to nebyla velká, ale prý patřila mezi nejrychlejší. A to jsem potřeboval.

„Ránko,“ uvítal mě kapitán.

„Plujeme podle plánu?“

„Jó, vítr je silnej. Koukněte na ty mraky, vašnosto, jak oblohou jdou.“

„Výborně.“

„Kam jdou, toho se bojím. Před námi je něco zlého,“ řekl ustaraně a ukázal před sebe. Nad námi svítilo slunce, ale na obzoru se rýsovala temnota.

„Bouře?“

„Možná. Možná něco horšího.“

Jen námořnické pověry, říkal jsem si. Musel jsem ale uznat, že obloha před námi vypadala skutečně zlověstně. Vrátil jsem se zpátky do kajuty. Neměl jsem, co dělat, tak jsem si lehl zpět do postele. Loď se kolébala a já usnul.

Podruhé toho dne mě probudil něčí křik. Tentokrát to ale neřvala Ekramova hlava, ale někdo z posádky. Otevřel jsem dveře své kajuty a k mému překvapení všude panovala tma. Spal jsem nejvýše několik hodin, ještě nemohla být noc.

Na palubě leželo několik mrtvých těl členů posádky. Kapitán byl stále naživu a právě jeho řev se rozléhal zčernalým mořem. Hned jsem pochopil, proč tolik křičel. Přibližovala se k němu hrozivá zelená stvůra připomínající ženu. Celého ho obmotala svým tělem a kapitán najednou ztichl. Začal dýchat klidně a hypnotizovaně zíral do zářících očí té sirény.

„A teď, drahoušku, pověz Alsiře, kdo z vás hledá cestu do jiného světa.“

„Nevím o čem mluvíte,“ odpověděl monotónně.

„Ty,“ otočila se ihned ke mně. Než jsem si stačil uvědomit, co se děje, už jsem měl její obličej před sebou. Měla tak odzbrojující úsměv a tak hluboké oči... V hlavě jsem měl najednou prázdno.

„Stejná otázka, drahoušku,“ promluvila ke mně.

„Já. Jsem to já,“ řekl jsem. Ta slova mi vyšla z úst bez přemýšlení a bez odporu. „Hledám mocnou bytost z mých snů.“

„Alsira zná toho, o kom mluvíš. Kdysi vyvraždil celou její rasu. Všechny její blízké. Stovky let na něj Alsira čeká v tomhle prašivém světě. Spala až příliš dlouho v hlubinách. Teď se konečně probudila. Vycítila jeho zvrácenou přítomnost. Už se nemůže dočkat. Brzy přijde její šance na dlouho plánovanou pomstu,“ začala vyprávět svůj příběh. „Přiveď ho sem! Přiveď ho do tohoto světa, kde ho může Alsira konečně zabít!“

„Ano,“ odpověděl jsem. Nemohl jsem odmítnout její rozkaz. Vůbec jsem neovládal svoji mysl ani tělo. Všechno patřilo jí.

„A ještě jedna věc. O tomhle setkání mu neřekneš ani slovo, drahoušku. Nechceš přeci zkazit překvapení, že? Alsira vždy dostane to, co po čem touží!“ zasyčela.

„Jak poroučíte.“

Mraky se rozestoupily. Znovu jsem ucítil slunce na své tváři. Siréna zmizela. Nemohl jsem si vybavit, co vlastně po mně chtěla, ani jak vypadala. Po chvíli už jsem na ní zapomněl úplně. Jen jsem zmateně stál na palubě pokryté krví. Ani kapitán netušil, co se vlastně přihodilo a proč je polovina posádky mrtvá.

Těla jsme hodili přes palubu a pluli jsme dál.

„Nesmíme ztratit ani vteřinu.“